No products in the cart.
Leadership není titul na vizitce. Je to série rozhodnutí, která se opakují každý den – a často přicházejí dřív, než si vůbec stihnete říct, že „vedete“. Gabriela Teissing, CEO české technologické společnosti Creative Dock Group působící v pěti zemích, se ohlíží za svou kariérou a formuluje deset poznatků, které by jí podle vlastních slov ušetřily čas, energii i zbytečné pochybnosti, kdyby je znala dřív.
Její „desatero“ nepůsobí jako motivační plakát. Vychází z praxe prostředí, kde se tempo mění ze dne na den, lidé potřebují jistotu i svobodu a výkon dává smysl jen tehdy, když je dlouhodobě udržitelný.
Teissing popisuje, že k vedení lidí se nedostala plánem, ale přirozeným vývojem. Baví ji nastavovat věci, přetvářet chaos v systém – a jakmile systém začne fungovat, automaticky hledá další výzvu. „A než se naděju, už to není jen jeden tým, ale celé oddělení. Pak druhé. Pak celá firma,“ říká.
Pointa je jednoduchá: leadership není role, kterou si vyberete. Často je to důsledek toho, že chcete něco opravdu posunout.
Dřív si myslela, že když má energii, směr a drive, ostatní se „chytí“. Postupně ale zjistila, že vedení není štafeta. Lidé nepotřebují převzít vaši pochodeň – potřebují, abyste běželi vedle nich.
Za klíč považuje komunikaci: být dostupná, ne neustále přítomná. Být u toho, ale nerozhodovat každou maličkost. A mluvit jasně a jednoduše – tak, aby tomu rozuměl každý. „Říkat to pořád dokola není banalita. Je to polovina práce,“ dodává.
Jedna z největších úlev podle ní přichází ve chvíli, kdy přijmete, že ne každému sednete. Zmiňuje i ostré poznámky, které slyšela při přebírání týmů: od zpochybňování kompetence až po otevřené stereotypy.
Zkušenost ji naučila, že vedení není soutěž popularity. Je to práce s respektem, důvěrou a s několika lidmi, se kterými můžete táhnout roky.
Odmítání je podle Teissing dovednost, kterou se učila dlouho: říct „ne“ klidně, srozumitelně a s respektem – bez vzdoru, bez šeptání a bez pocitu viny.
A pak je tu vyšší úroveň: odmítnout tak, aby to nemělo pachuť. „Slovo ne zavírá dveře. V lidech vyvolá dojem, že se proti nim vymezujete,“ vysvětluje.
„V životě jsem udělala tolik chyb, že bych z nich mohla postavit silnici první kategorie,“ říká. Neidealizuje je – některé stály peníze, nervy i důvěru. Přesto tvrdí, že právě chyby ji naučily víc než „správná“ rozhodnutí.
Bez omylů podle ní není růst. A bez růstu není dlouhodobý úspěch.
Teissing otevřeně přiznává, že má posunutou hranici odolnosti: umí jet dlouho, ale neumí včas brzdit. Dnes už ví, že vyčerpání není známka síly, ale špatného zacházení s vlastní energií.
Zároveň upozorňuje, že každý má hranici jinde – někdo vydrží týdny, někdo dny. A všechno je to legitimní. Práce je běh na dlouhou trať.
Fyzický pohyb má jako každodenní rituál: pilates, běh, výšlapy, tenis, kolo, v zimě lyže a skialpy. Když potřebuje „vypnout hlavu“, jde do ledové vody.
Stejně důležitá je pro ni péče o psychiku: občas zajde k psycholožce, čte filozofii a učí se pracovat s emocemi. V období shonu má jedno pravidlo: vybrat tři nejdůležitější věci a zbytek pustit.
Technologie se vyvíjejí tak rychle, že mít absolutní přehled je podle ní předem prohraná snaha. Pomáhá jí systém a lidé kolem – kolegové z různých oborů i globální přesah Creative Docku.
Technologie ji zajímají hlavně proto, jak mění chování lidí, byznysové modely a mocenské struktury. Největší výzva dneška podle ní není rychlost, ale interpretace.
Umělou inteligenci vnímá jako rozšíření myšlení: nástroj, který pomáhá přemýšlet rychleji, strukturovaněji a někdy i kreativněji. „Nutí mě formulovat myšlenku přesněji,“ říká.
Zároveň ale zdůrazňuje, že finální odpovědnost zůstává na člověku. AI není vševědoucí autorita – je to chytrá pomocnice. Kritické myšlení je podle ní pořád důležitější než dokonalý algoritmus.
Na závěr boří představu CEO jako „poloboha“, který všechno ví a všechno táhne. Úspěch je podle ní týmová disciplína – podobně jako ve sportu.
CEO přirovnává k dirigentovi: může udávat tempo a směr, ale bez orchestru zůstane jen mávání rukama v tichu. Za výsledkem firmy nikdy nestojí jeden člověk, ale lidé, kteří táhnou stejným směrem.