Jak vnímáte současnou situaci na českém trhu s nemovitostmi a jaké vidíte příležitosti i rizika do budoucna?

Kromě rezidenčního reality trhu musím zmínit, že je český reality trh dnes poměrně stabilní. Je to možná paradox pro laika, ale dnes jsme na tom v České republice lépe, než v Rakousku nebo Německu. Proč tomu tak je, by bylo na dlouhé povídání a není to jen kvůli zmiňovaným problémům s udělováním stavebních povolení. Investoři a developeři si na těchto dvou trzích mohli dlouhodobě půjčovat peníze jako kombinaci bankovního financování a mezaninu, což často znamenalo, že potřebovali na jednotlivé projekty maximálně 5 až 10 % vlastního kapitálu. V České republice je to pořád zdravých 30 %, to znamená, že je poměr mezi bankovním financováním a vlastním kapitálem neboli equitou pořád ve zdravém poměru. Takže Německo a Rakousko dnes platí za to, že byly před několika dekádami velmi progresivní. A ty trhy byly samozřejmě mimořádně stabilní. Proto dnes sledujeme fenomén, že zkušení manažeři a ředitelé velkých německých developerských gigantů, se nejen u nás, ale i u jiných velkých developerů  v Praze začínají ucházet o práci. V posledních letech rozvíjíte projekty i mimo Prahu – Srbsko, Černá Hora…

Jaké jsou vaše developerské zkušenosti z těchto zemí?

Řekla jste správně mimo Prahu, nikoliv Česko, protože my máme za dobu mého působení v reality byznysu opravdu fokus pouze na hlavní město a nemáme zájem o expanzi do regionu. Spíš máme zájem o expanzi v zahraničí. V roce 2008 jsme s několika obchodními partnery včetně již zmíněného pana Samiiho expandovali do Bělehradu, dále si děláme prověrku, respektive due diligence na dvou projektech – jeden je pod Dubrovníkem a druhý přímo ve Splitu. Chceme expandovat do nových zemí, nicméně pro mě staronových, jelikož jde o části bývalé Jugoslávie, kde se velmi dobře orientuji a kde v našem případě budeme s lokálním partnerem rozvíjet spíše resorty podél Jadranu nebo chcete-li na jadranské Riviéře. A co se týče dalších cílů, máme plán související s problémy, které má Rakousko, jak už jsem zmínil, kde je z deseti největších rakouských developerů minimálně pět v opravdu velkých problémech. Rádi bychom s jedním z našich úplně nových amerických partnerů koupili ideálně celou tamní skupinu, která má zkušený tým, výborné dosavadní výsledky, ale to nejdůležitější – v rámci firmy by měly být projekty ideálně jenom na území hlavního města, tedy Vídně.

Co se týče stavebních povolení na stavbu v Chorvatsku či Černé Hoře, je to diametrálně odlišné než u nás?

Určitě, ale ještě lépe než Chorvatsko a Černá Hora je na tom Srbsko a jeho hlavní město Bělehrad. Za posledních sedm let, jak jsem si zmapoval, proniklo přes šedesát českých subjektů (realitní investoři a developeři) do Srbska – a jistě to nebylo jen kvůli výbornému historickému vztahu mezi Srbskem a Českou republikou, ale především proto, že získávání stavebních povolení v Srbsku, respektive v Bělehradě je dnes pravděpodobně i v mnoha případech až desetkrát rychlejší než v Praze. A jakýkoliv developer na celé planetě je dnes tzv. „IRR driven“, což znamená, že všichni sledujeme návratnost vlastního kapitálu a tu ovlivňuje především čas. Pokud něco dodělám za dva, tři roky nebo až za deset let, samozřejmě znamená, že i výnosy jsou pak úplně jiné. Český kapitál se proto za posledních 5 až 7 let stěhoval hodně do zahraničí, kromě Srbska třeba do Kostariky, Polska, Španělska a dalších zemí, což kdyby mi někdo řekl před pár lety, tak se s ním budu přít, že se nic takového nikdy nestane. A je to jen z toho důvodu, že doma nemohl stavět tak rychle, jak by si přál, a mohl tím pádem očekávat výnos na vlastní kapitál nebo na celkovou investici.

Jaké hodnoty a principy jsou pro vás v byznysu zásadní a podle čeho si vybíráte projekty a partnery?

Co se týče mě, a tím pádem naší společnosti, fondu i mého partnera v rámci Karlín Port a Opportunity Real Estate Fund pana Mikiho Goldsteina, tak naší hlavní zásadou je loajalita. Ta se podle mého koupit nedá a na její absenci naráží většina velkých developerů našeho typu i v zahraničí. Co se týče výběru partnerů, vybíráme si je dle projektu a samozřejmě máme užší okruh okolních partnerů, samozřejmě i pár tuzemských, se kterými spolupracujeme na ad hoc bázi. A pak mám dlouhodobé partnery typu pana Samiiho a pár dalších partnerů, se kterými spolupracuji dlouhodobě a velmi úzce nejen na území hlavního města Prahy a Bělehradu.

Kdy jste poprvé zažil pocit opravdového úspěchu a jaké to bylo?

Řekl bych, že mým prvním opravdovým úspěchem bylo rozhodnutí odpoutat se od mé rodiny. Rozhodl jsem se tak i přesto, že jsem měl fantastickou rodinu, rodiče, zázemí a pořád mám fantastickou sestru, která v Bělehradě zůstala. Nebylo jednoduché se takto rozhodnout a osamostatnit se, ale myslím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Odstěhoval jsem se ihned po odchodu z armády – působil jsem ve Splitu, studoval jsem strojírenskou univerzitu a paralelně s ní také francouzsko-americkou univerzitu v Bělehradě. Bylo toho hodně, co jsem musel zvládnout, ale myslím, že rodiče na mě mohli být pyšní a hrdí, i když jsem je svým rozhodnutí jistě překvapil. Jenže nebýt toho, nebyl bych dnes pravděpodobně úspěšným podnikatelem, ale zůstal bych tím, čemu se říká „golden kid“. Můj otec pocházel z Černé Hory, byl ředitelem významných jugoslávských podniků a v průběhu své kariéry žil a pracoval 24 let v zahraničí. Byl také velmi dominantní. Myslím, že bych skončil stejně, jako spousta mých přátel nejenom v Srbsku, kteří se nevymanili ze zajetí vlastních rodinných vztahů a zůstali ve stínu úspěchu svých rodičů.

A jak to máte ve své rodině? Půjdou děti ve vašich šlépějích?

Naše děti, Anja a Luka, dokončili své vzdělání, Luka v Rotterdamu a Anja v Praze, respektive v New Yorku a pustili se v Praze do nemovitostí. Podotýkám, že bez toho, aniž bych je kamkoliv nebo do čehokoliv tlačil nebo jim mluvil do jejich rozhodnutí. Bylo to pro mě příjemné překvapení o to větší, že za tu dobu, co studovali, jsme se nikdy nebavili o tom, že by jednou mohli být součástí mého „ekosystému“ v realitním byznysu. Dnes je to tak, že Luka pracuje už rok a půl pro Cushman & Wakefield v Praze a já jsem moc rád, že má to privilegium. Za tu krátkou kariéru participoval na nákupu shopping centra a kancelářské části velkolepého projektu, který všichni známe jako Palladium (C&W zastupoval kupujícího). Anička pracuje od loňského podzimu pro Lexxus Norton. Důvodem, proč oba pracují v realitních poradenských a zprostředkovatelských firmách je, že nechci, aby pro mě pracovali dříve než za pět či šest let. Potřebuji, aby si prošli tím, čím jsem si prošel já – postupným kontinuálním vývojem a růstem v rámci toho našeho realitního developerského ekosystému. Všechno má svůj čas.

Existuje v rámci vašich projektů rozhodnutí, kterého zpětně litujete?

Nikdy ničeho nelituji. Když se ohlédnu zpět do svého života, který je definitivně a ve všech směrech ve stylu rychle a zběsile, nelituji žádného kroku, žádného svého rozhodnutí. Všechno bych udělal stejně, možná bych leccos mohl udělat s ještě větší vášní, kdybych nebyl součástí poměrně konzervativního středoevropského ekosystému, kde je potřeba konat v rukavičkách a samozřejmě trošku minimalizovat vášeň, jelikož ta nemusí být vždy pochopená. Každá země, každý národ má svoje a já si myslím, že kdybych působil v New Yorku, mohl bych si dovolit popustit uzdu svým přirozeným vášním daleko víc.

Vášeň a energie je vaše časté téma. Co vám v osobním životě přináš největší radost a naplnění mimo práci?

Nejdůležitější je pro mě rodina. Nicméně tady je třeba dovysvětlit, že tou rodinou není jen moje manželka a děti Anička a Luka. Jsem z Bělehradu, mám černohorský původ a tam je rodina vnímána v mnohem širším pojetí. Jen když se podívám na větev mého otce, tak z ní mám pětatřicet nebo sedmatřicet bratrů a sester. U nás totiž neexistuje to, čemu tady vy říkáte sestřenice a bratranec. Pro mě je vztah mezi mou sestrou a mou sestřenicí úplně stejný. Třeba dnes ráno jsem komunikoval s minimálně deseti mými sestrami a bratry. Někteří žijí v Chicagu, Kodani, někteří jsou v Černé Hoře, další v Bělehradě, v Londýně…. A z toho všeho vám plyne tolik lásky, kterou i já své rodině často posílám. A rád říkám, že jsem tím motorem rodinné soudržnosti. Poté, co zesnul můj otec, stal jsem se bez jakýchkoliv plánů automaticky takovým leaderem našeho kmenu. Jako rodinu vnímám ale nejen příbuzné, ale i kmotry, obchodní partnery. A podobně se snažím udržovat velmi úzké vztahy i s kamarády ze strojírenské univerzity, francouzsko-americké univerzity, z armády, ze sportu i ze současného ekosystému, který je hodně široký. A to chce strašně moc času a energie, aby se to všechno dalo dělat s radostí a zápalem. Ale mě to zároveň velmi naplňuje.

Cestování je nedílnou součástí vašeho života. Kdybyste měl vybrat jednu cestu, která vám změnila pohled na svět, která by to byla a proč?

Cestování je jedno z privilegií dnešního světa, protože vás obohacuje. Kdo cestuje, může se hodně naučit. Ale musí chtít, samozřejmě. Jsou cestovatelé, kteří letí přes půl zeměkoule k bazénu a nic jiného nevidí a nevnímají. Takový já nejsem. Mě zajímá kultura, zajímají mě zvyky, zajímá mě jídlo, zajímá mě vášeň lidí dané země, zajímá mě jejich energie, zajímá mě historie všech destinací, které navštívím. To všechno je totiž škola. Říkám pořád svým zaměstnancům, obchodním partnerům i svým blízkým, že vlastně každý den je taková škola k nezaplacení, pokud se tedy chcete edukovat. A ještě jednu věc bych rád zmínil. Často a velice rád odjíždím z Prahy, která je mým domovem posledních dvaatřicet let, jelikož se pak zase moc rád vracím naplněný novou energií. Myslím, že je potřeba z toho našeho krásného města, které je jedním z nejhezčích v Evropě, vyjet co nejčastěji. Za mě ideálně každých šest týdnů, abych se pak po pár dnech v zahraničí vracel rád zpátky. Bez delší možnosti vycestovat by mě asi ta naše krásná dáma začala dusit.

Co byste si přál, aby o vás lidé věděli, ale většina to netuší? Máte třeba nějaké tajemství, které můžete světu klidně svěřit?

Ne, že by to nikdo nevěděl, ale nebylo to nikdy nikde takhle explicitně řečeno, ale uvnitř mě samého je stále ten kluk z Bělehradu, co rád dobývá svět.