No products in the cart.
TEXT: MIROSLAVA SRDÍNKOVÁ
V první polovině roku jsme se potkali na zcela mimořádné akci, kdy na jedno místo v Praze dorazily hned tři vozy Pininfarina. Přibližte nám tuto příležitost?
Idea byla rozčeřit stojaté vody pražských akcí. Chtěli jsme představit Praze, a de facto i střední Evropě, jak vypadají vozy Automobili Pininfarina v reálu. Jaká jsou to díla automobilového umění. Ukázali jsme dva vozy Battista, jeden v krásné zelené barvě Paradiso Verde s měděným pigmentem, v odstínu, který se pod každým úhlem či nasvícením chová trošku jinak, a pak vůz, kterému říkáme VIN 089 a který je zase v matné barvě s modrými detaily. Bylo fajn předvést, jak mohou naše vozy vypadat pokaždé zcela jinak. A také jsme v evropské premiéře představili vůz B95, inspirovaný příběhem Batmana a Bruce Wayna.
To byl váš nápad?
Byl to nápad našeho týmu. Pravdou však je, že když jsem vycítila možnost mít B95 v Evropě, ihned jsem proaktivně chtěla, aby Praha byla tím prvním místem. Odtud putovaly vozy ke kolegům do Curychu, odkud se na chvilku vrátí do továrny a pak už pojedou každý z nich svou vlastní cestou. Ale jejich evropský příběh začal u nás v Praze a z toho mám jako patriot velkou radost.
Jsou ty vozy určené jen pro výstavní účely?
B95 je prototyp, což znamená, že ten konkrétní model, který je v Praze, si nelze pořídit. Co se týče vozu, kterému říkáme VIN 089, ten má již svého českého majitele a Battista v barvě Paradiso Verde je vůz, který jsme už jednou v České republice měli a používáme ho pro případné svezení zájemců. Tento vůz se dá pořídit, je na prodej, takže pokud by se někdo zamiloval a proběhla by jiskra…
Muselo být náročné takovou akci naplánovat a vozy sem dostat?
Chvilku se to plánovalo, ale jak lidé z Pininfariny, tak já a mí kolegové se v automobilovém světě už chvíli pohybujeme, takže to nebylo zas tak dlouhé ani obtížné. Vozy přijely ve dvou krytých transportech a bylo jen o tom je navézt do Hauch Gallery. Samozřejmě je to vždycky o chvilce lehké nervozity a velkého respektu, ale když pak stály všechny tři vozy v galerii vedle sebe, měla jsem z toho velkou osobní radost.
Vozy mají extrémně nízký podvozek. Jak zvládaly jízdu Prahou?
Bez problému. Ty vozy se umí zvednout. Fotili jsme je na několika pražských adresách, jezdili jsme Dlouhou ulicí, centrem Prahy, v okolí Pražského hradu i kolem hotelu Four Seasons, a i když jsou ty vozy opravdu velmi sportovní, tak běžné retardéry zvládají. Ano, člověk musí být opatrný, netvrdím, že Prahou proletíte jako nějakým gazíkem, ale ten vůz to naprosto s přehledem zvládne. Jsem ráda, jak je ten vůz příjemný pro každodenní ježdění a poradí si jak s horskými cestami na Čeladné, tak s centrem Prahy. Kdybych mohla, tak s ním jezdím každý den.
Kdo měl možnost vidět trojici modelů Pininfarina?
Dopoledne novinářská veřejnost a během večerní recepce pak pozvaní hosté z České republiky, Slovenska a střední Evropy. Pojali jsme to trochu jako takové širší seznámení se značkou Automobili Pininfarina a s Battistou. Chceme jít cestou malých osobních setkání, která pořádáme na Čeladné nebo v továrně v Cambianu.
Jakou cestou jste se dostala k práci snů, kterou je zastupování takto luxusních vozů?
Mým oblíbeným citátem je: „Chceš-li pobavit Pána Boha, řekni mu své plány.“ Chtěla jsem původně studovat egyptologii, ale došlo mi, že by to na mě bylo moc poklidné. Zaujala mě práva, která jsem vystudovala a několik let praktikovala. Ale pak přišel syn a poté jsem nastoupila do společnosti mého bývalého manžela. Můj otec měl marketingovou agenturu a já u něj často brigádničila, takže mi to bylo blízké. Začala jsem u BMW, ale osud mě zavál ke krásné, ikonické britské značce Rolls-Royce, se kterou jsem strávila osm skvělých let.
Byla jste přímo v Británii?
Ne, šlo o zastoupení Rolls-Royce tady v Praze, které jsme s kolegy v týmu vybudovali z ničeho. Nicméně tím, že jsem se pohybovala ve světě luxusních aut, který je relativně malý, tak se tam lidé znají napříč Evropou. Brzy se mi tak ozval kolega, bývalý šéf, který dříve pracoval v Rolls-Royce a odešel pracovat pro italskou značku Bizzarrini. Díky němu jsem přešla k Italům a loni na jaře mě oslovili z Pininfariny na Čeladné. Ten projekt je odvážný, ale já mám ráda výzvy. Když jsme rozjížděli Rolls-Royce, taky nám nikdo moc nevěřil, a tak jsem si řekla, že člověk má jít do všeho po hlavě.
Takže jste v podstatě přivedla Pininfarinu do Česka, do Čeladné?
Ten příběh začal psát Richard Kučík, kterému se značka tak zalíbila, že se rozhodl si vůz Battista nejen pořídit, ale vybudovat i zastoupení pro střední Evropu. Hotel Miura skvěle zapadá do konceptu. Já jsem přišla do projektu ve chvíli, kdy už bylo zázemí vybudováno, a můj úkol byl a je zajistit, aby se tady značka etablovala, fungovala v rámci regionu střední Evropy a našla své klienty a zákazníky. Nejsme ale klasický showroom, spíše galerie. Také nemáme v tuto chvíli otevřeno každý den, jen po předem dohodnuté schůzce. Ale chceme se pravidelně otevírat i veřejnosti, která si chce prohlédnout hezké vozy a vyfotit si je. Nejsme uzavřená, sterilní značka. U výstavního modelu Battista, který v galerii máme, není problém se vyfotit nebo si na něj sáhnout.
V Čeladné je možno vidět jaký vůz?
V tuto chvíli je k vidění vůz Battista, model, který byl prezentován na autosalonu v Ženevě v roce 2019. Občas bude k vidění i Battista VIN 089. Ráda bych nějak pravidelně přivážela něco nového, jiného, aby bylo možné ukázat, jak ty vozy vypadají v jiných příbězích, protože vlastně to, co je na těch vozech nejhezčí kromě technické dokonalosti, je, že opravdu můžeme jejich prostřednictvím vyprávět příběhy. Třeba vůz, který se jmenuje Nino. Je inspirovaný Ninem Farinou, synovcem Battisty Pininfariny a prvním vítězem Formule 1 v Itálii. Příběh tohoto šampiona se prolíná celým tímto vozem a já udělám maximum, abych ho mohla co nejdříve přivítat v České republice. Takovou vizí aktuálně žiju.
Kde kromě Čeladné má v Evropě Pininfarina zastoupení?
V Čeladné jsme byli šestadvacátým zastoupením na světě. Dalším nejbližším je Švýcarsko nebo Brusel. Další kolegové jsou v Monaku a ve Velké Británii. Ale je pravda, že v Čeladné jsme jediným monobrandem. Jsme jediný prostor, kde najdete jen Pininfarinu a žádné další značky. Nedávno mě v tiskové zprávě o hodnocení roku za Automobili Pininfarina potěšilo, že vznikla nová zastoupení: Tokio, Čeladná a Miami. Jsem hrdá, že se nám povedlo Čeladnou dostat mezi tato krásná města.
Vaše zaměstnání splňuje kritéria práce snů. Co všechno obnáší?
Chci, aby všechna ta energie a prostředky, které byly a jsou do projektu investovány, nesly za rok nebo dva své ovoce. Aby to stálo za to, protože teď jsme ve fázi stavění pilířů. Jinak mám své dva kolegy, šéfy, a mnohdy dělám úplně běžné věci v rámci zázemí na Čeladné, jindy přemýšlím nad strategiemi, takže je to hodně různorodé. S pokorou, ale kupředu. Odměnou mi je, že často potkávám velmi zajímavé a inspirativní lidi. Mám ráda i veřejné akce v galerii, něco jako den otevřených dveří, kdy k nám přijdou lidé, kteří si takový vůz nikdy nekoupí, ale je hezké si o nich s nimi i jen popovídat.
Jak náročné je pracovat pro nejluxusnější značky vozů, potažmo pro nejnáročnější klienty?
Já bych řekla, že to je skvělá škola. Každý klient je specifický, každý má nějaké přání, ale v zásadě je moje práce o tom, že když něco řeknete, tak by to mělo platit. To znamená, když slíbíte, že zavoláte, zavoláte. Když slíbíte, že napíšete, napíšete. A je to také o trpělivosti, protože prodáváme vozy, které nikdo nutně „nepotřebuje“. Každý klient, který takovou koupi zvažuje, tak má doma v garáži několik dalších luxusních vozů. Takže já ráda říkám, že mou prací je nasadit brouka do hlavy a čas od času ho tak trošku přiživit. A k tomu je trpělivost nezbytná.
Vůz z dílny Automobili Pininfarina připravený pro českého klienta v showroomu značky v Čeladné
Jak probíhá proces, když přijde skutečně rozhodnutý klient, ten, co jste mu už brouka nasadila, s tím, že by si rád Pininfarinu objednal?
Na to není jediná konkrétní odpověď, zase platí to, že je každý klient jiný. Někdo může být typ – teď to vidím, teď to chci a včera bylo pozdě. A pak to musí odsýpat. Někdo o tom naopak potřebuje přemýšlet, chce ten vůz vidět ideálně znovu a jinak, než na nějaké společenské akci, jako byla například teď v Praze. Takže se ještě párkrát potkáme, budeme se více bavit o konkrétním voze, pak si ten vůz vyzkouší, protože to je samozřejmě další důležitá součást prodeje.
Takže letí do Itálie?
Pokud spěchá, je ideální zajet na návštěvu továrny, kde si vůz vyzkouší. Jízdní akce ale pořádáme i na Čeladné. Pak je tu otázka, jak má vůz detailně vypadat, což si občas klient nastavuje zcela sám, někdy se o tom ale chce bavit širší rodina. Ale vždycky je to o setkání s designérem a je ideální a potřebné dát tomu nějaký čas, aby si to všechno sedlo. To už je ale naším úkolem nacítit se na každého klienta a vědět, kde musíme být rychlí a kdy tomu naopak dát prostor.
Když přijde klient, který řekne: „Chci to auto, chci ho teď, nepotřebuju žádné výmysly typu personalizace.“ – jak dlouho bude čekat?
Mám ráda větu „Under promise, over deliver.“ Rok je realistická doba. Vím, že to jde i rychleji, ale není to něco, co bych slíbila, aniž bych to měla dopředu ověřené a zajištěné, protože u této klientely uděláte chybu jen jednou. Občas se to stává klasicky před létem, že by někdo chtěl vůz teď hned, protože lidé plánují výlety, chtějí si vůz užít, třeba si jej vzít do jiné destinace, kde mají další domov. Pak je tedy možné koupit vůz, který už třeba má nějaký první nájezd. Projde víceméně jen perfektní přípravou v továrně a je k mání téměř jako nový.
V podstatě předváděcí vůz…
Já to nerada říkám, ale samozřejmě i my jako továrna disponujeme několika vozy, které máme pro tyto účely. Když se objeví někdo, kdo chce vůz teď tak, jak ho vidí, a žádný jiný, tak i toto umíme. Ale je to dáno samozřejmě aktuální nabídkou v konkrétním čase. Těch vozů je pár, nějaké máme v Evropě, nějaké kolegové v USA, ale to se dá vyřešit. Celá ta práce je o maximálním naslouchání klientovi a hledání toho nejlepšího řešení.
Co když budu velmi náročný klient a budu chtít monogramy úplně všude, jak dlouho to budeme ladit? A musím proto jet do Turína za šéfdesignérem?
Já bych vás nabádala být trošku kreativnější, než jen mít monogramy. Můžeme se potkat s Davem Amanteou v Turíně, nebo může on přijet za klientem. Z vlastní zkušenosti vím, že když někomu ukážete osm odstínů modré barvy, tak se někdo může toho množství možností zaleknout. Někoho to naopak nadchne. Jiný se podívá a přesně ví, co chce. Takže je to i o tom navnímání člověka a povídání si. A i poté, co vznikne nějaká vybraná varianta, doporučujeme klientům, ať si to nechají někde rozprostřené den nebo dva a chodí kolem toho a nechají to na sebe působit. Ono se to vytříbí a zaklapne. Jsou muži, kteří mají rádi různé varianty karbonu, když má vůz vypadat velmi sportovně, někdo chce zase více elegance. Těch možností jsou miliony. Je to hodně o tom, jak klient myslí, jak žije a funguje, s kým to konzultuje.
Jak vás vnímá mužská a ženská klientela?
Já se ráda dívám lidem do očí, ty prozradí více než slova. Ženám se Battista líbí, jsme Italové, máme krásnou kůži a alcantaru. Ideál Battisty je, aby to byl příjemný vůz i pro spolujezdce, aby, jede-li v něm žena, se jí dobře nastupovalo a vystupovalo. Muži jsou techničtější, více dotazů směřuje k parametrům vozu, ke konstrukci. Pro mě je ale důležitá zpětná vazba i běžných návštěvníků. Přivítala jsem, že k nám zašli lidé, kteří třeba jeli kolem na kole. I oni mi dali nějaký feedback, vidím, co se lidem líbí, na co se víc ptají ženy, na co muži, co víc zajímá třeba náctileté kluky…
Tušíte, kolik se ročně prodá vozů Pininfarina celosvětově?
Tuším a vím, ale my nejsme značka, která má roční cíle. Máme nějakou vizi, ideu, a jde nám spíš o to dělat jedinečné a zajímavé věci než plnit excelovskou tabulku a sledovat meziroční nárůsty čísel. Ale samozřejmě – jsme obchodní společnost a prodej je alfou a omegou.
Jaká je poprodejní péče o zákazníky?
Koupí vozu u nás vše teprve začíná. Děláme spíše automobilové umění, ale pořád jsou to vozy a ty potřebují pravidelnou péči. Není to tak, že by klient musel každý rok na kontrolu do továrny. Máme létající doktory. Elektrovozy navíc nejsou až tak náročné na servisní údržbu, takže vůz v zásadě potřebuje jenom výměnu letních nebo zimních pneumatik, což se dá zajistit, to je to nejmenší. Potom jsou kontroly po nějakém čase nebo počtu ujetých kilometrů a po pěti letech vždy velká servisní prohlídka, která se vždy odehrává v továrně.
Máte možnost se tak výjimečným vozem svézt v rámci své pracovní role?
Miluju auta, takže ještě předtím, než jsem potvrdila, že do projektu nastoupím, chtěla jsem vidět vozy i továrnu. Moje cesta s Automobili Pininfarina začala tím, že jsem vyrazila do Cambiana, potkala se s týmem z továrny, se svými budoucími kolegy, a prošla si celou výrobu včetně muzea Pininfarina. Potřebovala jsem vědět, že tam bude ta jiskra, až to auto uvidím, a to se stalo. Věděla jsem, že podlehnu. No a pak jsem s vozem samozřejmě i jezdila. Ostatně i do Hauch Gallery jsem si dva vozy navážela sama.
Šéfdesignér Dave Amantea prozradil, že vozy Pininfarina si klienti kupují i s tím, že jde o úžasnou investici či sběratelský předmět. Jak tento fakt vnímáte vy?
Vozů Battista je na světě několik desítek, je to inženýrský a designový skvost. Ale osobně si myslím, že taková koupě by vám měla primárně udělat radost. Ráda dávám ženské přirovnání. Mám několik lodiček a několik kabelek, nemusím je nosit denně, ale kdykoliv kolem nich v šatně projdu, měla bych se trochu usmát a mít dobrý pocit z toho, že jsou moje. Pamatuji si jednoho klienta, ještě u jiné značky, který mi kdysi říkal, že vlastně nejvíc miluje okamžik, kdy mu jeho vůz stojí venku, on si sedne, dá si sklenku vína a dívá se, jak jeho vůz mění barvy při západu slunce, jak se mu mění před očima. To je pro mě nejhezčí odměna, když slyším nebo vidím, jaký vztah klient ke svému vozu má.
Když se pohybujete v prostředí takových vozů, čím ráda jezdíte vy?
Jsem žena, mám patnáctiletého syna a jako člověk, který pracuje s auty, vím, že v různých životních obdobích potřebujete vždycky něco jiného. O mně se ví, že nemám moc ráda SUV, byť ženy tento segment většinou milují, ale já se tam cítím jak slepice na bidýlku a vadí mi to. Potřebuji mít zadek víc u země. Mám ráda kombíky pro jejich praktičnost, ale jak syn odrůstá, přistihla jsem se už při myšlenkách, že už bych si mohla pořídit něco více pro zábavu. Díky tomu, kde jsem pracovala, mám vůz BMW řady 5. Nedávno se mě někdo ptal, jaký vůz bych koupila kromě italské provenience a BMW. Šla bych nejspíš do Porsche. Ale kdybyste se mě zeptala, jaký vůz mě ovlivnil v minulosti, tak musím zmínit Opel Calibra, protože jeho design byl ve své době úžasný, a také se mi líbil Saab 900 Cabrio. Ale samozřejmě, jezdit s Battistou v podhůří Beskyd při západu slunce, tomu se jen tak něco nevyrovná. Bylo krásné vidět reakce lidí, když jsme s ním jezdili po Praze – člověk má radost, jaké tento krásný vůz budí emoce.
To věřím, už jen ten zvuk, vlastně ticho, vždyť ten vůz si jen tak vrní…
On si vrní, ale když jedete svižně, tak se ta kočka rychle změní v pořádnou šelmu.
Získejte přístup k inspirativním příběhům ze světa Suite, které budou doručeny přímo do vaší schránky.
