Svět vrcholového póla, britské aristokracie a luxusních značek spojuje jedno: autenticita. Martina Lowe, zakladatelka úspěšné PR agentury M Consulting a nově prezidentka Richmond Park Polo Clubu, mluví o respektu, který se nedá koupit, o světě britského póla i o leadershipu a pravidlech, kterým ženy ve vrcholovém managementu stále čelí.
Martina Lowe se ve světě luxusu a komunikace pohybuje desítky let. Osmnáct let byla profesně spojena se značkou Louis Vuitton, založila vlastní agenturu a do České republiky přivedla mezinárodní pólo prostřednictvím La Republica Polo Clubu. Dnes vstupuje do další výrazné životní kapitoly jako prezidentka Richmond Park Polo Clubu v Londýně.
Její příběh ale není jen o pólu. Je také o dlouhodobě budovaném respektu, autenticitě, strategickém myšlení a schopnosti obstát v prostředích, která byla tradičně doménou mužů.
Stala jste se první ženou v čele Richmond Park Polo Clubu. Jak náročné bylo získat v tomto prostředí respekt?
Byla to dlouhá cesta a zároveň velký milník, protože jsem vůbec první ženou v historii Anglie, která stojí v čele pólo klubu. Britové přivezli pólo z Indie do Evropy a dodnes v tomto sportu určují standardy, takže tradice a historie tu mají obrovskou váhu. Myslím, že jsem teprve třetí žena na světě, která se do podobné role dostala.
V britském prostředí hraju pólo už patnáct let a postupně jsem si musela vybudovat respekt na různých úrovních. Velkou roli v tom sehráli i koně. Do tohoto sportu jsem vždy investovala velmi seriózně, ať už jde o kvalitní koně, vlastní chov nebo podporu mladých hráčů. Respekt tedy nepřišel přes noc. Je výsledkem mnoha let práce, investic, konzistence a skutečnosti, že jsem ten sport nikdy nebrala jen společensky, ale opravdu profesionálně.
Jaké to je vést klub s tak výrazným britským odkazem?
Samotnou institucí britského póla je Hurlingham Polo Association, která zastřešuje a řídí britské pólo jako celek. Richmond Park Polo Club je spíš určitý návrat ke kořenům tohoto sportu v Anglii.
Richmond Park navíc patří pod Royal Parks, jejichž patronem je král Charles III. Velkou výhodou je samotná lokalita. Jde o největší městský park v Evropě a zároveň přímo součást Londýna. Díky tomu se pólo dostává mnohem blíž veřejnosti. Lidé, kteří park běžně navštěvují, mohou přijít a sledovat sport, který byl dlouho vnímaný jako velmi uzavřený svět. A právě to je podle mě pro budoucnost britského póla důležité.
OTEVŘÍT PÓLO NOVÉ GENERACI
Je jedním z vašich hlavních cílů otevřít pólo širší komunitě?
Velkou část konceptu tvoří akademie, a tak chceme nabídnout možnost hrát lidem, kteří žijí v Londýně, ale nemají čas jezdit mimo město do tradičních polo center. Zároveň oslovujeme i lidi, kteří si nechtějí nebo nemohou dovolit vlastní koně a kompletní zázemí, které je s tímto sportem běžně spojené.
Pólo je finančně velmi náročný sport a vstupní bariéra je obrovská. Potřebujete koně, tým kolem nich, členství, logistiku. My se snažíme vytvořit model, který bude dostupnější.
Chcete tedy přivést k pólu i úplně novou generaci hráčů?
Ano, a už dnes vidíme, že to funguje. Oslovila nás například University of London s tím, že by k nám rádi přesunuli svůj univerzitní tým. Členem klubu se může stát každý, kdo umí jezdit na koni. Máme skupiny pro začátečníky i pokročilé hráče. A obchodně? Náš cíl pro první rok je vybudovat fungující klub, který nebude potřeba dotovat.
NA PÓLU VZNIKAJÍ VZTAHY, KTERÉ BY JINAK NEBYLY MOŽNÉ
Říká se, že na golfu se uzavírají obchody, ale na pólu vznikají skutečná spojenectví. Jakou roli hraje tento sport ve vašem networkingu?
Pólo mi otevřelo dveře k lidem, ke kterým bych se za normálních okolností pravděpodobně nikdy nedostala. Poznala jsem majitele globálních firem, členy aristokratických rodin i osobnosti, které běžně člověk potkává maximálně na stránkách médií.
Důležité ale je, že v tomto prostředí nevznikají vztahy přes status nebo byznysovou pozici. Vznikají přes sport. Hrajete spolu, hrajete proti sobě, sdílíte tlak, emoce i určitou míru rizika. A právě tím si získáváte vzájemný respekt. Díky pólu vznikají vztahy, které by asi jinak nebyly možné. Najednou sedíte u jednoho stolu s lidmi, ke kterým byste se jinak nedostali.
LUXUS NENÍ JEN PRODUKT NEBO LOGO
Osmnáct let jste byla spojená se značkou Louis Vuitton. Dají se principy globálního luxury marketingu přenést i do světa póla?
Všechny ty světy se v mém profesním životě přirozeně propojují. Mám za sebou dlouhou mezinárodní kariéru v reklamě a PR, založila jsem vlastní agenturu a zároveň jsem před lety přivedla pólo do České republiky, když jsem založila La Republica Polo Club.
Pět let po sobě jsem organizovala jediný mezinárodní pólo turnaj v Česku. Musela jsem získat sponzory, odkomunikovat celý projekt, dostat sport do médií i zajistit televizní vysílání. A právě tam se ukázalo, jak moc se moje zkušenosti ze světa luxusních značek dají využít i ve sportu.
Takže principy komunikace luxusu zůstávají stejné bez ohledu na obor?
Ať komunikujete Louis Vuitton, Bvlgari nebo pólo, základní principy jsou podobné. Luxus není jen produkt nebo logo. Je to zkušenost, emoce, prostředí, kvalita detailu a způsob, jakým se značka dokáže propojit s určitou komunitou lidí.
AUTENTICITA MÍSTO OKÁZALOSTI
Pohybujete se v blízkosti britské aristokracie i světové elity. Jak si v takovém prostředí člověk udrží autenticitu?
Právě autenticita je v Británii, a obzvlášť v prostředí spojeném s aristokracií nebo královskou rodinou, naprosto klíčová. Velmi silně se tam odmítá okázalost nebo takový ten přístup nouveau riche. Nepatří tam předvádění se, přílišná demonstrace bohatství ani snaha zaujmout za každou cenu.
Naopak je až fascinující, jak moc si tam lidé zakládají na nenápadnosti. Když přijedete například na lov do královského parku v úplně novém outfitu a s viditelnými logy luxusních značek, je to vlastně faux pas. Lidé často nosí roky obnošené věci, hodinky zděděné po rodině, nic okázalého.
Takže respekt si člověk nezíská postavením ani penězi?
Respekt si získáte spíš tím, jaký jste člověk. Jestli umíte vést zajímavou konverzaci, jestli máte přehled o světě, kultuře, sportu nebo politice. Důležité je nepůsobit agresivně nebo přehnaně ambiciózně. Britská společnost je v tomhle velmi diplomatická a lidé si sami vytvoří názor, jestli máte úroveň.
PR UŽ DÁVNO NENÍ JEN TISKOVÁ ZPRÁVA
Jak se public relations proměnilo od doby, kdy jste zakládala vlastní agenturu?
Když jsem začínala, bylo PR mnohem tradičnější. Stálo hlavně na tiskových zprávách, tiskových konferencích a klasické mediální komunikaci. Dnes už je tento obor mnohem širší a komplexnější. Postupně do něj vstoupily eventy, strategická partnerství, spolupráce značek a samozřejmě sociální média a influenceři. A právě sociální sítě změnily komunikační ekosystém zcela zásadně.
Proto už svou agenturu nevnímáte čistě jako PR agenturu?
Já sama se nevnímám jen jako PR člověk už dlouho. Díky zkušenostem z reklamy, médií, CRM i public relations naši agenturu chápu spíš jako komunikační a strategický consulting. Klientům jsme schopni navrhnout kompletní komunikační strategii bez ohledu na velikost rozpočtu.
NENÍ MOŽNÉ EXCELOVAT VE VŠEM ZÁROVEŇ
Co byste poradila ženám, které chtějí uspět v oborech, kde stále dominují muži?
Možná neřeknu úplně populární odpověď, ale myslím si, že je důležité být k sobě velmi upřímná. Ženy, které chtějí uspět v prostředí, kde stále dominují muži, musí být pracovitější, odolnější a disciplinovanější. To je realita.
Zároveň je na nás společensky stále kladený obrovský tlak být skvělou partnerkou, matkou, starat se o domácnost, vypadat dobře, mít čas sama na sebe a ideálně ještě zvládat vrcholový management. A upřímně si myslím, že dělat všechno dokonale není možné.
Je tedy klíčové umět si nastavit priority?
Žena si musí přiznat, co je pro ni v určité životní fázi opravdu důležité. Nemůže mít pocit, že musí excelovat ve všem zároveň. Pokud chcete dělat vrcholový management nebo budovat vlastní firmu, je potřeba si uvědomit, že to bude něco stát. Čas, energii i určité kompromisy – a to není selhání, ale realita.
Obecně si myslím, že největší chybou je snaha být dokonalá úplně ve všem. Daleko důležitější je umět si správně nastavit priority a nebýt na sebe zbytečně tvrdá.
„BOSS“ NENÍ LEADER
Řekla jste, že nemáte ráda slovo „boss“. Jaký leadership je vám vlastní?
Výraz „boss“ opravdu nemám ráda, a to jak v byznysu, tak v pólu. Obojí je totiž týmová hra a tým může fungovat jen tehdy, když každý člověk ví, jakou má roli, a všichni táhnou za jeden provaz. Nikdy jsem nevěřila představě, že úspěch stojí na jednom člověku.
Jak se tento přístup promítá do každodenní práce?
Nejsem typ manažera, který věří, že z lidí dostane nejlepší výkon pod tlakem nebo strachem. Sama potřebuji pro kreativní práci klid, respekt a čistou hlavu. Stejné prostředí se snažím vytvářet pro svůj tým.
Respekt si člověk nezíská tím, že je nejhlasitější nebo že má poslední slovo. Lidé vás respektují, když vědí, že máte zkušenosti, že umíte věci posouvat a že vaše rozhodnutí dávají smysl. Zároveň si myslím, že dobrý leader musí umět přijmout jiný názor.
Právě respekt, autenticita a schopnost stát si za vlastními rozhodnutími tak propojují zdánlivě rozdílné světy Martiny Lowe – od luxusních značek přes strategickou komunikaci až po britské pólo. Protože skutečný respekt nevytváří titul, logo ani společenské postavení. Buduje se dlouhodobě tím, co člověk dělá a jakým způsobem to dělá.





